Vyrazit do Pyrenejí se mi vždycky zdálo jako pěkně blbej nápad. Proč, když za rohem máme Alpy s dokonalou turistickou infrastrukturou?
Ale jednou jsem náhodou narazil na článek o treku GR11 – páteřní, více než 800kilometrové turistické trase, která vede přes celé španělské Pyreneje od Středozemního moře až po Atlantik.
O trasu jako takovou ani nešlo, ale zaujala mě krásná příroda, odlehlost, možnost chodit i spát tam, kde se člověku zlíbí, a vlastně i absence právě té turistické infrastruktury, jako jsou lanovky, upravené horské chodníky a vyhlídky, vybavené turistické chaty atakdále.
 |
Takže když jsme narazili na levné letenky do Barcelony, bylo rozhodnuto, že část léta 2016 strávíme v Pyrenejích. Nakonec se sice žádný dlouhý trek z bodu A do bodu B z praktických a meteorologických důvodů nekonal, ale strávili jsme několik naplněných a krásných dnů v přírodním parku Posets-Maladeta v širším okolí horského střediska Benasque ve střední, aragonské části Pyrenejí.
A tady je pár praktických rad a informací, jak se tam dostat a jak se (a jak to) tam chodí.
Na začátek aspoň pár slov o oblasti, do které jsme se vypravili. Benasque a okolí jsme si vybrali víceméně náhodou, ale jak jsme před odjezdem postupně pročítali dostupné informace o Pyrenejích, zjistili jsme, že patří k těm nejkrásnějším částem celého horského pásma. 
Zvedají se tu dva nejvyšší masivy Pyrenejí včetně nejvyšší hory Pico de Aneto (3404 m), jsou zde ledovce (ale jak jsem se dočetl, do 50 let veškeré ledovce z Pyrenejí zmizí, tak si pospěšte) a ledovcová údolí, nádherná horská jezera, divoké řeky, vodopády, dostupné třítisícovky i nějaká ta horská chata (refugio).
Za návštěvu stojí i západněji položený národní park Ordesa y Monte Perdido v okolí třetí nejvyšší hory Pyrenejí. Doprava do městečka Torla, které je tradičním výchozím bodem do této části Pyrenejí, by už ale byla složitější. Naopak nejpohodlněji se člověk dostane do Pyrenejí, pokud zvolí za výchozí bod Andorru. Přímo z barcelonského letiště sem totiž jezdí každé dvě hodiny přímý autobus (3 hod). Ale i tuto možnost jsme zavrhli, ty pravé Pyreneje totiž najdete v jejich střední části, v Aragonii.
Jako základnu jsme si zvolili již zmíněné městečko Benasque. Z Barcelony se sem dá dostat autobusem s jedním přestupem ve městě Barbastro. Jízdenku do Barbastra jsme si koupili už předem u společnosti Avanza Bus za přijatelných 14,90 EUR/osoba (linka Barcelona – Huesca).
Autobus odjíždí z barcelonského nádraží Sants, jednoho z uzlových bodů barcelonské hromadné dopravy. Sem se dá dostat i přímým vlakem z letiště. Najít odjezdová stání dálkových autobusů ale patřilo k největším oříškům celé naší cesty.
Zatímco multifunkční budova vlastního nádraží Sants je moderní a službami přeplněné centrum, kde se člověk ve vteřině zorientuje podle světelných infotabulí, autobusové nádraží je pouhý asfaltový pruh se zastřešeným betonovým nástupištěm, několika buňkami, nepořádkem, podivnými individui a hlavně s absencí jakéhokoli informačního systému. Najdete ho hned vedle hlavní budovy, když přejdete ulici Passeig de Sant Antoni. Červeno-bílý označený autobus společnosti Avanza-Alosa ale přijel s velkým předstihem, takže se nakonec žádný velký stres nekonal. Do Barbastra jsme vyjeli v 8:00, v 11:00 jsme byli na místě a odtud jsme v 11:40 pokračovali do Benasque (linka Zaragoza – Benasque stejného dopravce).
Jízdenku lze koupit v automatu za hotové i na kartu, ale i u řidiče, stojí 8,60 EUR/osoba. Cesta do Benasque trvá necelé dvě hodiny a vede celkem zajímavou krajinou plnou horských údolí, skalních masivů a soutěsek, v nichž se proplétá řeka Ésera i vlastní silnice.
Samotné Benasque je příjemné turistické městečko se starobylým centrem obklopeným moderními, ale ne nevkusnými hotely a apartmány. Pár metrů od neoznačené konečné i nástupní zastávky je infocentrum, kam nás hned zavedly naše kroky ve snaze koupit si nějakou turistickou mapu. Něco málo jsme si sice vytiskli doma, ale je třeba zdůraznit, že Google mapy byly pro nás naprosto k prdu, OpenStreetMap zase plné chyb a nic jiného jsme na webu v podstatě nenašli. Jako mnohem kvalitnější (zejména fotomapy Pyrenejí) se jeví mapy Apple pro iPhone, kterýžto samozřejmě nevlastníme. Našinec ovšem nepočítá se siestou a místními svátky, takže jsme se do infocentra nakonec nedostali.
Orientaci v horách jsme pak vyřešili tím, že jsme si porůznu nafotili venkovní mapy. Pozitivní bylo, že na dveřích infocentra visela aspoň předpověď počasí na nejbližší týden; negativní bylo, že ukazovala všemožné meteorologické jevy kromě slunečna.
Z údolí Benasque lze podnikat jedno- i vícedenní túry jak na východ do okolí hlavního hřebene Maladeta s nejvyšší pyrenejskou horou Pico Aneto a do údolí Vallibierna (též Ballibierna), tak na západ do údolí Estós pod snadno dostupnou třítisícovku Perdiguero. V sezoně jsou v provozu turistické autobusy, které zájemce vyvezou až na konec údolí Val de Benasque do místa zvaného La Besurta, východiště vysokohorských tras včetně té na nejvyšší vrchol Pico Aneto.
Profil túry na nejvyšší pyrenejskou horu přikládám. 
Zájemci o výstup obvykle spí na chatě Refugio de la Renclusa, vzdálené od La Besurty něco přes hodinu, a s rozbřeskem se vydávají nahoru. I když se na některých českých blozích dá dočíst, že jde celkem o pohodovou túru, na kterou není potřeba nějaké zvláštní vybavení, moc bych s tím nesouhlasil. Pro pohyb na ledovci jsou alespoň mačky a hůlky nebo radši cepín nezbytné; dalším nebezpečným jevem je často se měnící počasí a odpolední bouřky. V provozu je ještě jedna, a to vysoce obskurní autobusová linka údolím Vallibierna až k horské útulně Coronas (linka Benasque – La Senarta – Vallibierna).
Po kamenité cestě (místy i přes brody) vhodné tak pro terénní auta jezdí normální menší autobus a turisty vyveze téměř až od výšky 2000 m
Odtud se dají podniknout zajímavé túry třeba na třítisícovku Tuca de Vallibierna nebo k nově otevřené chatě Refugio Cap de Llauset.
Horské chaty (refugia) jsou oproti těm alpským hodně skromné (i co se týká nabídky jídla a pití). Chcete-li v nich přespat, je nutné si nocleh v sezoně předem rezervovat. Většinu chat spravuje aragonský horský spolek a jednotná cena za dospělého je 16,80 EUR bez snídaně.
O tom, že by se v nich dalo spát v nějaké společné noclehárně ve vlastním spacáku, jsem žádnou informaci nenašel. Zmíněná trasa GR11, která prochází i údolími Vallibierna a Estós, je navržena tak, aby měl turista možnost dostat se za jeden den z jedné chaty do druhé. Kromě refugií jsou podél cest tu a tam veřejně přístupné útulny, vyznačené i v mapách, kde lze také nocovat. Problém je, že jejich podoba osciluje mezi polorozbořeným nepoužitelným bivakem až po útulný domeček vybavený krbem, takže stoprocentně se na ně při plánování spoléhat nedá.
My jsme ovšem služeb turistických autobusů ani horských refugií nevyužili a šlapali jsme pěkně po svých a spali pod svým.
První noc jsme strávili na veřejném a bezplatném kempovišti La Senarta, asi hodinu a půl pěší chůze od Benasque (k dispozici je zde umývárna a WC). Tady nás také zastihla naše první podvečerní bouřka. Druhý den jsme se ještě vrátili níže do údolí a jednu noc zůstali v krásném kempu Aneto. Velmi doporučujeme – čistý, s veškerým vybavením zahrnujícím restauraci, bazén nebo „supermercado“, tedy takový minisupermarket (plechovkové pivo Ambar ze Zaragozy za 1,20 EUR nám dělalo více než příjemného společníka). Cena za stan je v sezoně 6,90 EUR a za jednu osobu taktéž. Nedaleko se pak nachází ještě o něco skromnější kemp Ixeya.
Další den jsme se už konečně vypravili do hor, a to údolím Vallibierna po hlavní trase GR11 a později po její variantě GR11.5. Večer jsme náš stan nechali odpočívat a přespali na Coronas v příjemné útulně s hromadnou palandou asi pro 10 lidí. Celý večer ale přicházeli další a další výletníci, takže se spalo všemožně. Navečer přišla obligátní bouřka a po ní krásný západ slunce.
Další den jsme pokračovali přes Refugio Cap de Llauset a kolem přehrady Ibón de Llauset do nádherného údolí Val d´Angliós. I tady je malá útulna, ale rozhodli jsme se spát ve stanu.
Jak je to se spaním nadivoko?
Jednoduše. Podle pravidel přírodního parku (pravidla parku) je možné postavit stan ve výšce nad 2000 m kdekoliv, ale pouze mezi 8. hodinou večerní a 8. hodinou ranní, a to ne blíže než 500 metrů od refugia.
Co se týče značení, jak to v Evropě bývá, o jednotném způsobu hovořit nelze. Páteřní trasa GR11 a její varianty jsou značeny klasicky červenobílým pruhem a je možné se na značení plně spolehnout, je dostatečně husté, navíc vede po vyšlapaných stezkách.
Horší to je s různými místními odbočkami, výstupy na vrcholy apod. Zde je značení různorodé, navíc velmi sporadické, často nezřetelné nebo prostě žádné; tu a tam vykukuje kamenný mužík. Pokud se tedy vydáte mimo hlavní trasy, bez pořádné mapy se neobejdete a kompas taky není k zahození. Menší komplikací, na kterou upozorňují i některé turistické průvodce, je nejednotná podoba zeměpisných jmen na různých mapách a infotabulích. Treky po Pyrenejích jsou prostě po všech stránkách dobrodružné.
Z Angliós jsme se vydali zpět západním směrem po nově vyznačené (říjen 2015) variantě GR11.5. Počasí bylo ideální, podle turistického rozcestníku v sedle mezi Angliós a refugiem Llauset měla cesta k dalšímu refugiu (Renclusa) trvat něco přes 6 hodin. Zdejší značkaři se ale nejspíš poněkud sekli. Pokud jsme nešli po sněhu (což bylo čím dál častější), značení bylo v pohodě, ale cesta liduprázdnou, zato dechberoucí vysokohorskou krajinou byla nějaká delší.
Spoustu času jsme ztratili i překonáváním z obou stran zcela vysněženého sedla Col d´Ixalenques (2807 m), což už bylo dobrodružství zavánějící pěkným průse*em. Pozdě večer jsme došli alespoň na půvabnou planinu Pllan d´Aiguallut přímo pod masivem Aneta, a to po 11 hodinách! Na Renclusu to byla ještě minimálně hodina další. Nazítří jsme konečně došli k Rencluse, nechali jsme tu batohy a nalehko vyběhli na blízký vrchol Tuca de Paderna s úžasným rozhledem. Doporučeníhodný výlet.
Po úvahách jsme se rozhodli vrátit se zpět na Aiguallut. Nedaleko sedla je malá plechová útulna, kterou jsme nakonec nevyužili s tím, že podle mapy se další nachází v severním cípu Aiguallut. Nenacházela, zbyly po ní jen základy. Takže jsme opět postavili stan a v něm jsme pak v noci přečkali více než čtyřhodinovou bouřku – byl to docela adrenalin.
Přes Aiguallut se valí vody z ledovce Aneto, tvoří mohutný vodopád a potom… mizí. Horská řeka se najednou zklidní v hluboké tůni, z níž není žádný zjevný odtok. Voda si nachází podzemní cestu na opačnou stranu horského masivu. Je to jedna z největších geologických pozoruhodností Pyrenejí. Odtud stezka klesá na již zmiňovanou La Besurtu a níže v údolí se GR11 i GR11.5 opět spojují.
Po noci v našem oblíbeném kempu Aneto jsme se vydali na dva dny prozkoumat i opačnou stranu – údolí Estós. I zde se trasa GR11 u refugia Estós rozdvojuje (GR11.2). Noc jsme strávili u malebného jezera Escarpinosa s kouzelným vodopádem a výhledem na majestátní třítisícový hřeben Perdiguero.
Odbočka GR11.2 vede naproti tomu okolo druhé nejvyšší pyrenejské hory Posets (3369 m); na této trase je i refugio Ángel Orús. My jsme se ale vrátili přes refugio Estós zpátky do údolí. Stejnými autobusovými linkami jsme se na druhý den ráno vypravili zpět do Barcelony. A odpoledne jsme se už vyhřívali na pláži u moře v kempu Tres Estrellas v nadmořské výšce 0 metrů.
A ještě pár nezbytných poznámek na závěr. Také páteřní trasy vedou v Pyrenejích nezřídka přes sedla s výškou hodně přes 2500 metrů. Ideální čas na treky je tedy srpen. My jsme vyrazili už na konci června, což se s ohledem na proměnlivé počasí neukázalo jako úplně ideální. Na druhou stranu lze využít cen vedlejší sezony, v nižších partiích obdivovat neuvěřitelně pestrou pyrenejskou flóru a v těch vyšších si užívat sníh. Cestovali jsme nalehko a vyloženě na klasiku – prostě bágl, oblečení, jídlo. Bez chytrých mobilů, GPS navigací, powerbank a podobných blbostí. Naše batohy vážily obligátních 16 kg.
Váhu jsme na tuto přijatelnou úroveň dostali racionalizací stravy a výstroje – k jídlu vločky zrána, přes den křížaly a večer polívku a na sebe maximálně funkční oblečení Directalpine.
A co se mi v Pyrenejích osvědčilo? Přes den jsem šlapal v nezničitelných šortkách Cruise, funkčním triku CMF nebo LASER a softshellové bundě CERRO TORRE. Večer nebo když bylo chladněji, jsem si pak natáhnul kalhoty CASCADE, příště bych vzal asi lehčí CASCADE LIGHT nebo CRUISE. No a když se fakt okosilo, přišla hned ke slovu ultralehká izolačka FLAKE.
A s výhledem na masiv Pico de Aneto zlátnoucí v zapadajícím slunci a s pravou českou gulášovkou bublající v ešusu mi bylo krásně…
Venca Lábus