Silvestrovský hon na horezdary!

Vánoční svátky jsou čas klidu a pohody doma v teple.

„To je ale kravina, podniknem něco, na co jen tak nezapomeneme!“

„Oukej, co takhle přejít o půlnoci na Silvestra hřeben Sušek a vybrat všechny horezdary?“

„To nezní zlé, tak to vezmem od východu, ať máme výhled na ohňostroje před sebou.“

Asi takhle nějak proběhl ve zkratce rozhovor mezi mnou a Honzou někdy během první poloviny prosince. V Ráji už dávno po sezóně, dá se jen do Jizerek nebo na Panťák či na Sušky. Takže tohle by mohlo být zajímavý zpestření mimosezónního lezení.

Dohoda byla jasná. Večer 31.12. přijet k Honzovi na Malou Skálu, a před půlnocí zahájit výstup na Kazatelnu, a pokračovat dál na západ až k Vlajkový. Průvodce jsme oba dva nechali v Liberci na koleji, takže vlastně ani pořádně nevíme, co nás bude čekat za terén, ale na hřebeni přeci nejde zabloudit a obtížnost by neměla přesáhnout IV-V. 

Lezky s sebou, lano taky, radši víc než někde zůstat viset a prusíkovat po laně zpátky ke slaňáku, takže berem 40m. Přes den jsem stihl ještě následující činnosti: vstát v 5 a jít na ranní do práce, napsat seminárku do školy, prospat se 2 hodiny a uvařit si čaj do termosky – geniální den. V 23:15 už nabírám Honzu a po chvíli už valíme nejkratší cestou za svitu čelovek vzhůru svahem. Teplota mírně pod nulou, vzduchem občas poletuje nějaký bílý svinstvo. Po cestě míjíme na kost zmrzlou lišku (chudáček) a během pár minut stojíme pod první skalkou.

Je 23:42. Škrábeme se prvním úsekem na Kazatelnu a po chvíli musíme vytáhnout lano na zajištění asi 3 těžších kroků, který jsou v teniskách nepříjemný a hlavně nad hloubkou. Víc času ale trvá se navázat a navlíknout do sedáků než ten úsek překonat a když dobírám Honzu, začne se ze všech stran rozeznívat ohromná salva. „Kámo, tak je asi už další rok!“ volám do tmy za sebou a po chvíli už se kocháme rozhledem do všech směrů. Světla všech barev jako by se navzájem snažily trumfnout a obzor bliká opravdu všude. Připíjíme si horkým čajem z termosek a po chvíli se vydáváme dál. Po sestupu do sedla k Hlavní věži se začínáme drápat opět směrem k oblakům, dvojkový komín jde na sólo dobře, takže cesta celkem utíká. Kochačka na pokračující ohňostroje a jde se dál. Nahoru, dolů a stěnka „Hele, to bude určitě ta stěnka o který mluvil Fulťák!“ zastavuje se Honza u kolmějšího úseku. Údajně nás má čekat jedno fakt nepěkný místo a tohle je jasný kandidát. Nakonec se však výšvih daří překonat i bez lezek a jako jištění jsme si navolno cvakli odsedku do obhozu minihrůtku, snad by to udržel. Svinstvo začíná padat ve větší intenzitě, postupně pokrývá stále větší a větší plošky skály. Pohoda, pokračuje se dál. Za chvíli docházíme na úzký hřebínek, před místo, kde se dolejzá L cesta. Teď to bude zase trochu ostřejší. 

Na řadě je na prváka Honza, tak si bere lezky a něco málo matroše. „Tyjo, tak ta Fulťákova stěnka bude asi tohle,“ informuje prvolezec a pomalu odmotává víc lana. Po asi 5 metrech cvaká jištění do dalšího slaňáku a pokračuje dál po hřebínku jeho nejužší částí, kde dává obhoz. Za chvíli je u dalšího štandu a já slyším jen Honzovo: „Hele tady to je docela přísný, to bude asi ta Fulťákova stěnka!“ No nic, tak kolik jich ještě potkáme, pomyslím si s úsměvem, ruším štand a v teniskách krkolomě dolejzám pod kritický úsek. „Přímo to vypadá těžký, tak asi traverz za roh“, říká Honza a začíná traverzovat (jak jsme následně zjistili u internetu, přímo je to VIIb nejištěno), traverz za spoďáky je o něco snazší, ale stejně se jedná asi o nejnepříjemnější místo celé hřebenovky. Po pár minutách opatrného stepování po krupičkou pokrytých ukloněných poličkách Honza mizí za rohem, kde něco založí a o pár chvil pozdějc už slyším klasický „Dobrý, zruš to!“ Do traverzu se pouštím opatrně, že prý to dám bez lezek, ale můj batoh mi balancování neulehčuje. Tak trochu nervózně, ale nakonec úspěšně taky chytám oblou hranku a vykouknu za roh, kde už je terén výrazně lehčí. Tak to teda asi byla ta stěnka co o ní mluvil Fulťák, těžší už nás snad nic nečeká. Hlavní věž je dobytá a my konečně odškrtáváme náš první horezdar 2016 a dostavuje i příjemný pocit radosti, že se nám daří. Sólo do sedla ke Střední věži je dalším zajímavým úsekem, zvláště když si člověk musí nejdřív zkusit, jestli skála pod bílým práškem klouže nebo ne. Na Střední se dostáváme Normálkou, píšeme druhý horezdar do úplně popsané vrcholovky, a celkem v tempu pokračujeme k Sokolí věži. Nejzajímavějšími místy úseku je asi průlez jeskyňkou a klasicky sestup a přeskok, který volíme, abychom ušetřili asi 48 sekund slezení a vylezení krátkého skalního prahu. Horezdar na Sokolí a sestupujem směr Vlajková. „Sakra, na co jsme táhli tolik lana, když jsme nakonec nikde neslaňovali?“ Ptám se Honzy a doufám, že už budeme brzo na konci, sněží čím dál víc a je mi už docela slušná kosička. „Hele nevim, taky jsem myslel, že něco budem muset slaňovat.“ Po pár minutách chůze jsme u Vlajkový na kterou lezeme já komínem a Honza hranou od severu. Kompletujeme čtvrtý horezdar a oficiálně ukončujeme náš první společný půlnoční přechod Sušek. 

Myslíme si jak jsme strašně hustý, že jsme strávili Silvestr bez alkoholu a čteme si poslední zápis ve vrcholovce z minulého roku: 31.12. Varianta převislé Čihulovy spáry za VIIc z údolí přes borhák a kruh – Špek na sólo a že zdraví všechny šutrolezce. „Tak zase tak drsný nejsme“, uvědomuju si, když po klouzavých schodech klesáme pod Vlajkovou a následně stoupáme po silnici směrem k formuli. Tak si aspoň dávám osobní předsevzetí tu cestu dát v roce 2016 s lanem. Nějak se přeci začít musí. Jde se spát.

Ráno si ještě odskočíme pro poslední, 5. horezdar, který lovíme uklouzanou a poprášenou Normálkou na Samotáře. Jak na Nový rok, tak po celý rok!

Rygar, D.A. kamarád :-).