Letošní expedice do pohoří Hindúkuš v Afghánistánu nevyšla a tak se alternativní destinací stal pákistánský Karakoram. Radar navrhl realizovat dlouholetý projekt Pavla Kořínka na dosud nezlezené hoře Muchu Chhish (7.453) v pohoří Batura Muztag. Po smírném telefonátu s Pavlem bylo rozhodnuto.
Letošní expedice do pohoří Hindukúš v Afghanistánu nám nevyšla, a tak se náhradním cílem stal pakistánský Karakoram. Radar přišel s návrhem, abychom se pokusili dolézt dlouholetý projekt Pavla Kořínka na panenskou horu Muchu Chhish (7.453) v pohoří Batura Muztag. Po souhlasném telefonátu s Pavlem bylo rozhodnuto.
6.června tak čtveřice krkonošských horolezců a kamarádů, já, Radoslav „Radar“Groh a Jaroslav „Banán“Bánský opouští Českou republiku a přes Islamabád cestuje do Aliabadu v oblasti Hunza. Spolu s námi se totiž ještě vypravil sociální a kulturní antropolog Libor Dušek. Pátým do party, je kameraman expedice Tomáš Galásek, který chce zachytit život v horách, náš pokus o prvovýstup největší místní událost „svátek oběti“. Celý dokument by pak měl propojit krkonošskou expedici na Manaslu North z roku 1979 s tou naší. Naši předchůdci měli totiž původně v plánu taktéž oblast Batury.
Aklimatizační šestitisícový kopec nám kvůli mému onemocnění nevyšel, a tak se po menší pauze přesouváme přes Muchucharský ledovec do základního tábora pod samotnou Muchu Chhish. Aklimatizovat se tak budeme muset přímo tady. Nakonec se rozhodujeme pro čtyřdenní aklimatizaci. Spát chceme ve výškách 4.600, 5.400 a 6.100 metrů. Až na poslední tábor po trase předpokládaného výstupu, který povede po jižním hřebeni až do výšky 7.300 na hlavní hřeben Batury. Aklimatizace proběhla víceméně podle našich plánů. Základní tábor opouštíme 25.6. a po třech nocích se 28.6.vracíme zpět. Není to úplně ideální, ale více času stejně nemáme. Solidní počasí má držet ještě asi týden. 1.7. znovu vyrážíme nahoru, tentokrát směr vrchol. První den vyjdeme skalnatým kuloárem na ledovec do výšky 4.800metrů, jím pokračujeme do výšky 5.350 m, kde stavíme první bivak. Máme za sebou 1.400 výškových metrů. Je 10:30 a mimo náš stan je už teď nesnesitelné horko. Celý zbytek dne jsme tak nuceni strávit uvnitř našeho úkrytu…
Další den konečně lezeme. První délky mixového a skalního lezení tak za M4. Potom nás čeká nekonečné ledové lezení, diagonálně stoupáme až do výšky 6.300metrů pod markantní serak, kde stavíme C2. Další den je náročný především fyzicky. Sněhové a ledové lezení s maximálním sklonem do 70 stupňů. Sníh je místy tak hluboký, že často požíváme speciální sněžnice od firmy Auftriib, které se vkládají mezi botu a stoupací železo.
Podle Radara, jsou podmínky daleko horší než loni a bez této vychytávky, bychom se v nesoudržném krystalickém sněhu dál ani nehnuli. I proto jsme dnes rádi za těžko vydřených 500 výškových metrů. Bivakujeme ve výšce 6.750 metrů. Dalších 500 výškových metrů nás čeká i následující den. Terén se pokládá a zároveň se stává nekonečným. Pozor si musíme dávat hlavně na trhliny a správnou volbu stopy. Sněžnice znovu v akci a většinu dne prošlapává stopu Banán. Je na tom nejlépe. V podvečer dolézáme těsně pod vrcholový hřeben do výšky 7.250 metrů a stavíme čtvrtý a poslední bivak. Začíná sněžit! 5.7. ráno se vyjasňuje a my začínáme stoupat k vrcholu. Chceme jít na lehko, a tak stan a bivakovací potřeby necháváme na místě. Vrchol je od nás vzdálený asi 1.500 metrů východním směrem.
Nejdříve musíme vyklesat nějakých 150 výškových metrů, pak začíná terén opět pozvolně stoupat. Přes několik ledových výšvihů se dostáváme pod vrcholovou hlavu k velké skalní věži. Na vrchol nám zbývá zhruba dalších 150 výškových metrů. Stopu opět prošlapává Banán. V 10:20 místního času jsme na vrcholu. Není kam dál stoupat! Zatloukám tady sněhovou kotvu s našimi podpisy a nápisem „ Muchu Chhish- Krkonošská expedice“. Strávíme tady asi třicet minut.
Cestu z vrcholu nám komplikuje špatná viditelnost a zaváté stopy. Navíc musíme často opět stoupat do kopce a sil už mnoho nezbývá. Nakonec dobře trefujeme skalní kout, kterým slézáme zpět k našemu stanu. Moc se nezdržujeme a začínáme znovu sestupovat. Počasí se má brzy kazit. Není vidět na krok, a tak ledovcem sestupujeme spíše na autopilota. Bez brýlí hledám cestu mezi trhlinami. Naštěstí se při výstupu často ohlížím za sebe a snažím si přesně zapamatovat terén pod sebou. Právě to mi pak hodně pomáhá při sestupu v podobných situacích. Od 7.000 m. níže se viditelnost vylepšuje a bez problému slézáme do místa našeho třetího bivaku (6.750). Následující den se má počasí postupně kazit, a tak vstáváme velmi brzy.
Současně slézáme 1.500 výškových metrů až dolů na ledovec. Z toho slaňujeme pouze nějakých 100 metrů. V místy pekelně tvrdém ledu jde o mistrovství světa v soustředění. Banánova bájná věta „už nemůžu, jsem přesoustředěnej“ mi ještě dlouho zní v uších . Je kolem poledne a je opět příšerné horko. Okolo padají základové laviny a ani cesta ledovcem nevypadá úplně bezpečně. Přesto jsme se rozhodli sestupovat dále. Jdeme navázaní na laně a velmi obezřetně volíme sestupovou trasu s ohledem na nebezpečí lavin a ledovcových trhlin. Sestup nám tak zabere o dost času více, než jsme plánovali. Do základního tábora se dostáváme až pozdě odpoledne. Počasí kupodivu drží i přes noc.
Ráno se však probouzíme do pochmurného rána. Počasí se definitivně kazí! Po Muchucharském ledovci tak do Alibadu sestupujeme už za doprovodu dešťových kapek.
Hook