Novoroční horezdary, kde jinde než 'u nás' v Jizerkách.
Nový rok bývá pro skalkaře zvláštní. Za krkem posilvestrovská opička, kruhy pod očima a prakticky žádná chuť ani bojovnost vylézt z baráku do tý hnusný ranní zimy. Ale stejně se u těch skal tak nějak vždycky potkáváme hned prvního ledna a i další dny. Proč? Kvůli těm Horezdarům? Asi jo. Spíš ale kvůli těm kamarádům, se kterými celý rok lezeme, prostě abychom to spolu nějak symbolicky zahájili. Kvůli těm letošním prvním přemrzlým prstům. Kvůli ledem vylitým spárám a sněhem zbustřeným výlezům. Kvůli zvýšenému koeficientu 'dobrodružnosti'. Kvůli dvojkám a trojkám který jsou v tom sněhu najednou úplně jiný. Kvůli prvnímu lezení v roce, prvnímu otevření vrcholovky, prvnímu zápisu. Kvůli naplnění takové té vnitřní touhy po dosažení panenského. Je to prostě kultovní záležitost. My to tady obvykle rozjíždíme v milovaných Jizerkách.
Žulové věže a masivy Jizerských hor, na jejichž úpatí sídlí naše firma, mají tu výhodu, že se na nich dá lézt celoročně, zima nezima, déšť nedéšť, sníh nesníh…
Zejména na podzim, ale i s přicházející zimou se jizerské skály a skalky stávají vítaným útočištěm i lezců-pískařů a dalších lezců-dobrodruhů. Naštěstí jsou jizerské lesy rozlehlé a skály v nich rozeseté na velké ploše, a tak člověk málokdy na někoho narazí. Ale jeden den je výjimkou – 1. leden: to se na severních svazích Jizerských hor zničehonic vyrojí spousta lezců. Jak těch zkušených, tak svátečních, jak místních, tak přespolních, venkovních i těch překližkových. A každý z nich touží aspoň jednou zapsat u svého výstupu „Hore zdar“, být tím prvním, kdo se v novém roce dotkne vrcholu věže. Proto se vyráží v jakémkoli ranním stavu, jakýmkoli způsobem, ještě v noční kaltně.
Jasně, je v tom kus sebestřednosti, exhibicionismu a soutěživosti. Ale abychom sami sobě nekřivdili, je v tom samozřejmě i velká porce snahy překonat povánoční lenost a často v ne zrovna příjemných podmínkách vyrazit do skal a drásat si ruce o studené a mokré šutry.
Jizerští lezci se tradičně scházejí již o silvestrovské půlnoci u legendární jizerskohorské věže Zvon. Bez ohledu na počasí se svorně navážou a mnohdy v nelehkých podmínkách směřují k vrcholu pozdravit Nový rok. To je ale hlavně pěkná a tradiční společenská událost, o žádné soutěžení tu nejde.
To pravé soupeření o horezdary začíná v Jizerkách až s úsvitem Nového roku. Výhodu mají ti, co strávili silvestr v kultovní jizerské knajpě U Kozy na Oldřichovském sedle, a navíc ještě k tomu zvládli po ránu rozpohybovat svoje alkoholem znavené tělo.
Jiní tak trochu mastňácky a se zbytkáčem v krvi startují svá auta a míří z Liberce a dalších míst stejným směrem. Ortodoxní klasici naopak vyrážejí vlakem, tradičním jizerskohorským přibližovadlem. A vyloženě lokální, ti šlapou rovnou pěšky. Čím dříve u „své skály“ budou, tím lépe. S kámošem je to větší sranda, na druhou stranu sám je člověk rychlejší a udělá víc té lednové „horezdarové práce“.
Zajímavostí posledních let je to, že na 1. ledna může nastat v podstatě jakékoliv roční období, snad jen s výjimkou léta.
Za ty roky už člověk zažil nejrůznější podmínky, od hardcore sněhových brutálů přes vlhký studený průměr až po holčičí jarní čajíčky. To nejlepší = to nejdrsnější. Nejdřív prošlapat hlubokým sněhem ke skále, při lezení sníh spolehlivě zahladí pod rukama a nohama stupy a chyty a mráz taky na pohodě nepřidá. Celou cestu ani nevíš o rukách a když ty na kost vymrzlé prsty pak přicházejí k sobě, to je prostě křest!
Lezou se proto nejčastěji normálky a komíny – těch je u nás habaděj. Potíž taky může nastat, když je třeba vyhrabat vrcholovou knížku ze sněhu. Někdy je to piánko s košťátkem, jindy to je spíš na lopatu.
Kolikrát ale nový rok připomíná spíše jaro anebo babí léto, to jsou pak „bergheily“ pro holky. Ve skalách je přelidněno, normálky necháváme těm svátečnějším lezcům a zkoušíme si masírovat ego třeba i trochu ostřejší lezbou.
Asi nejčastěji nastane 1. ledna klasický jizerský podzim, tedy nevlídný, potemnělý, chladný a vlhký. To jsou ty správné šedivé dny, kdy by člověk raději seděl v podhorském šenku aby se té ponuré atmosféře vůbec dokázal postavit čelem.
Jizerské spáry, které se v takovém počasí zhusta lezou, jsou studené a mokré, ale pro pravé jizerské lezce to žádnou překážku v honbě za horezdary nepředstavuje.
Když mrzne nasucho, to je pak pořádná kosa! Ztvrdlá země zvoní mrazem, vzduch je ostrý jako břitva, od pusy se kouří. V takových podmínkách se dá lézt vlastně cokoli – záleží jen na tom, co ti ruce v té kaltně udrží.
Tak do nového roku přejeme hodně dobrodružných zážitků, štěstí, morálu a spolehlivé parťáky na laně i v restauraci. A .... horám zdar!
Vašek Lábus, Ondra Neuman, D.A.