Romča a Janka a jejich 3 týdenní "lowcost" dobrodružství ;-)
Gruzie, kámo! Aneb co všechno nabízí země na pomezí Asie a Evropy
Tak jsem jednou zas „na punk“ někam vyrazila. Tentokrát jsem zabrousila do západní Asie do země, která je stále mnohými cestovali opomíjená a mnohými na druhou stranu velmi vyhledávaná, jelikož láká na nedotčenou horskou krajinu, staré kláštery, skalní města a pohostinnost místních obyvatel. Do Gruzie. Vyrazily jsme společně s mou spolubydlící Jankou a v této lehce exotické zemi strávily příjemné tři týdny.
Tbilisi
Gruzínské hlavní město nenadchlo, ani neurazilo. Jelikož já ani Janka nepatříme k těm turistům, kteří celý den vytrvale šlapou chodníky v honbě za památkami, nezdržely jsme se v Tbilisi nijak dlouho. Za zmínku zde však rozhodně stojí místní lázně, jelikož celé město bylo kdysi dávno postaveno na termálních pramenech, a tak tu najdete nepřeberné množství luxusních spáček až po lowbudgetové sirné lázně- sprchy, kam socky jako my rády několikrát za pobyt zajdou za pár kaček smýt pot a špínu z cest :D
Lázně v Tbilisi
Druhá věc, která mi utkvěla v hlavě při vzpomínce na Tbilisi, je chačapuri. Místní tradiční pokrm sestávájící z placky z kynutého těsta plněný většinou sýrem se prostě nedá opomenout. A jelikož jsem ho prvně ochutnala právě tady, budu mít na Tbilisi aspoň jednu pěknou gastrovzpomínku.
Po pár hodinách v hlavním městě tedy dáváme sbohem rušnému centru a vydáváme se s Jankou zjistit, jaké štěstí budeme mít v Gruzii coby stopařky s obřími batohy.
Naším prvním cílem je národní park Lagodekhi ležící ve východním cípu země na hranici s Ruskem, kde, jak jsme zjistily z našeho knižního průvodce, není tak turisticky rušno jako v jiných oblastech a příroda je tam moc krásná. Od Tbilisi je park vzdálený asi 170 km, statečně si teda stoupáme u silnice a s palcem hore asi minutu hypnotizujeme projíždějící, než nám zastaví první auto.
Cesta nám rychle ubíhá a než se nadějem, vystupujeme u vstupu do parku Lagodekhi před návštěvnickým centrem, kam se jdeme rychle schovat, protože začíná pršet. Vzhledem k počasí dostáváme povolenku přespat uvnitř centra, čehož rády využijeme a svou první společnou noc v Gruzii trávíme hezky v teple a suchu vedle vycpaného medvěda a srnky.
Lagodekhi
V 7 ráno se probouzíme krásně vyspalé, balíme tedy saky paky, část necháváme v íčku, jelikož máme v plánu se sem za 3 dny zas vrátit, tak nač tahat všechno s sebou. Nahazuju si na záda o poznání lehčí batoh a vyrážíme na zhruba 7 hodinový trek k chatě Meteo s převýšením asi 1.600 m.
Na začátku cesty nás chvíli doprovází jeden místní ranger, který má potřebu dvě české děvočky bezpečně převést přes „divokou“ riečku, kam je prý neradno chodit jen tak na blind. Myslíme, že bychom to teda zvládly i samy, ale což, ať má pán dobrý pocit. Poté už pokračujeme jen ve dvou a stoupáme stále výš a výš v neustálém příkrovu pološera z lesa, ze kterého jako bychom už snad nikdy neměly vylézt ven.
Po nedávných deštích je vše hrozně podmáčené a prakticky se suneme nahoru po kotníky v bahně. Pohorky si pověsíme na batohy a jdeme bosy. Stezka lesem začíná být nudná, jdeme už kolik hodin a prakticky nic se nemění, narůstající nadmořskou výšku tak ani nevnímáme, jen se odevzdaně plahočíme dál. Ke konci cesty už špačkuju, z báglu, ač lehčího, mě bolí záda, mám hlad, štve mě, že nevidím žádnou krajinu, ale jen les a ještě les, a v bahně asi tak každý druhý krok uklouznu.
Po nějakých 7 hodinách cesty konečně dorazíme k chatě Meteo. Je to malý žlutý dřevěný domeček uprostřed ničeho s nádhernými kopci kavkazských hor v pozadí. Uvnitř není krom starých rozvrzaných paland a rozviklaného stolku vůbec nic, ale úplně stačí. Asi 200 m od chaty je pramen s pitnou vodou, takže by tu vlastně člověk mohl zevlit měsíc a nic by mu nechybělo. Vaříme s Jankou večeři, když tu na nás z lesa koňmo vyběhne partička asi sedmi ozbrojených vojáků. Jak nás uvidí, okamžitě sjedou dolů a tahají si nás mezi sebou ve snaze vyfotit se aspoň s jednou z nás. Chudáci vojáčci mají na starosti hlídání rusko-gruzínské hranice, kde zůstanou 16 dní. Budiž jim tedy naše fotky útěchou za osamělých večerů... Od jejich šéfa ještě dostaneme na rozloučenou plechovku salka poté, co odmítneme plechovku s vepřovým lančmítem, vojáčci nasednou na koně a odjedou a my si ještě užíváme podvečerní vopalovačku před chatou.
V 1 ráno se pak budíme za obřího řevu a kraválu z vedlejší místnosti. Do chaty dorazila další parta vojáků a jaksi se rozhodli si tu udělat trochu mejdan. Naštvaně vylézám z postele a jdu jim to hezky pěkně vytmavit. „My dve děvočky, my unavené a my chačeme spať! Takže vy potiše!!!!“ Triumfálně se vracím do postele a ještě slyším, jak vojáci dostávají bídu od jednoho Rusa, který v chatě nocuje taky. Pak už je klid. Ráno si pak po téhle noční bojovce asi v 6 hodin balíme jen sváču, vodu, lékárničku a bundy a jdeme nalehko k vojenské základně, která se má nacházet asi o 900 m výš poblíž nějakých jezer.
Konečně se nám otevírá výhled na kopce v jejich plné kráse. Cesta stoupá pozvolna, žádný megakopec, šlape se krásně. Při cestě se na nás pověsí nějaký prašivý vořech, který se nenechá ničím zahnat, ale jelikož nijak neotravuje a vypadá spíš, že na nás dává jen pozor, rezignujeme na neustálé „bež pryč“, pejska pojmenujeme Bobík a pokračujeme ve třech. Po dvou hodinách docházíme k prameni, svačíme a pak se pokračuje dál. O párset metrů výš se začínají objevovat první sněhová pole, která jsou stále širší a hlubší.
Zpět do Metea se vracíme v bundách a vyjmenováváme si, co si všechno koupíme za dobrý jídlo, až budeme zas někde ve městě. V hlavě mi běží imaginární kolotoč z chačapuri, sladkých koláčů, ovoce, zmrzky, pizzy a nějakého fajn salátu. Janka vydrží bez problémů jakkoliv dlouho na semínkách a sušeném ovoci, ale já jsem v tomhle tak trochu chlap a už po dvou dnech instantní stravy brblám a nad polívkou z pytlíku ohrnuju nos.
Po návratu k chatě dáme ještě řeč se sympatickým starším párem z Walesu. Já se poté odebírám dovnitř do chaty s parádním úpalem. Pobyt v téměr 3.000 m neubral nic na intenzitě slunečního záření a já zjišťuju, že jsem spálená jak rak a i přes 20°C se klepu ve svetru, péřovce a spacáku.
Ostatní návštěvníci chaty mi starostlivě nosí vodu a studené hadry na hlavu, což pomáhá a nějak se mi i přes zimnici daří usnout.
Druhý den ráno je mi o poznání líp, takže můžeme sejít zpět dolů do íčka, jak bylo v plánu. Dnes je extra vedro, a tak si zdánlivě nekonečnou cestu dolů zpříjemníme nahatou koupačkou v řece, kde si rovnou i přemáchnem zpocené oblečení. Sotva však na sebe navlíknem kraťasy a tílko, už z nás zas leje. V infocentru si vyzvedneme věci a pak se suneme do vesnice Lagodekhi pro nějaké jídlo. Mám hlad, že bych sežrala i Janku.
Centrum vesničky je ale asi 3 km daleko, a tak jdeme v pravém poledním slunci rozpálenou silnicí, kde není ani živá duše, sotva pletem nohama a říkáme si, že tam prostě nikdy nedojdeme. Když poté uvidíme benzínku, je to jak oáza v poušti. V krámku vedle nic moc nemají, ale vezmem zavděk zmrzlinou a nějakou tvrdou buchtou. Pan prodavač nám kdoví proč dá do tašky zadarmo ještě chleba, asi fakt vypadáme bídně, takže se s naším úlovkem odporoučíme o kus vedle do příjemného stínu jakési garáže.
Netrvá dlouho a z vedlejšího baráku vylézá děda s talířem koláčů a dortů a cpe nám ho do ruky. Já se teda rozhodně neupejpám a dám si, coby ne. Děda na chvíli zmizí a po chvilce zas vyleze, pro tentokrát s melounem. Postupně se takhle objeví ještě s vínem, studenou vodou a čerstvým chačapuri. Přidají se k němu i místní, očividně celí nadšení z toho, že zrovna k nim do zapadákova zavítaly dvě kočky z Česka.
Jeden z nich umí dokonce i anglicky, tak s nimi chvíli plkáme a tlačíme do sebe všechny ty mňamky. Dostáváme pozvání na přespání a další jídlo, avšak blíží se 4 odpoledne a nám jede maršrutka do Tbilisi.
Takové tedy bylo naše první setkání s vyhlášenou pohostinností Gruzínců. V maršrutce se vyvalíme každá přes dvě sedačky, nakolik nám to nacpané pupky dovolí. V Tbilisi vystupujeme už k večeru a trochu tápeme, kam se uklidit na noc. Zachraňuje nás jeden mladík, který nám sám od sebe koupí lístek na metro a naviguje nás pryč z centra na okraj města, kde ještě chvílí zkoušíme odstopovat směr Kazbegi. Na čtyřproudé silnici se ale k zastavení takhle pozdě večer nikdo nemá a nás každou vteřinu pokrývá nová vrstva prachu, rozvířená projíždějícími auty. Jako supernouzovku si za 10 lár zaplatíme taxi, který nás odveze asi 15km od Tbilisi, kde si už potmě a za přicházející bouřky stavíme stan někde v poli u silnice.
Kazbegi
V noci nám do stanu buší vytrvalý déšť, ale ráno už zas svítí. Sundáme ze stanu asi tisíc miniaturních šnečků, sbalíme a už v půl 10 stojíme u silnice a stopujeme do Kazbegi. Po třech minutách nám v bílém offroadu zastaví kluk, který jede přesně tam, nasedáme tedy a jede se :)
Po cestě zastavujeme například u jezera Ananuri, na jehož břehu se nachází dechberoucí rozhlehlý klášter, v jehož útrobách strávíme dobrou půlhodinu. Do Kazbegi přijíždíme po zhruba 2 hodinách jízdy. Město je značené jako Stepantsminda, což s Jankou záhy přejmenováváme na „Štěpinova minda“. Na samém vrcholku města se na zeleném kopečku tyčí kostel Nejsvětější trojice.
Kostelík jakoby byl součástí okolní
krajiny a vyrostl společně s kopcem. Počasí nám dnes moc nepřeje a celou cestu
k němu nás provází slušný liják. Naštěstí si ale vezeme zadky v autě hodného
Goshy, který se rozhodl strávit dnešek a zítřek s námi, a vzhledem k tomu, že
není nijak vlezlý a zdá se jako fajn týpek, nám to vůbec neva. Před vstupem do
kostelíku vyfasujeme šátky, které mají zakrýt naše necudné hlavy s vlasy, a pak
už se vydáváme na průzkum interiéru.
Jelikož Gruzie přijala křesťanství už ve 4. století, je tu památek tohoto typu nepřeberné množství. Většina kláštěrů a kostelů je přes tisíc let stará a najdete je opravdu po celé zemi i v těch nejzapadlejších oblastech. Vnitřek prastarého kostela je vyzdoben mnoha obrazy a je tu poměrně vedro díky stovkám zapálených svíček. Chvíli si prohlížíme, ale velký nával turistů nás od dalšího zdržení se tady spolehlivě odradí a tak už brzy zas sedíme v autě a pokračujeme směr Juta, odkud bychom rády započaly vyhlášený dvoudenní trek do Roschky. Po příjezdu na místo se však od místních dozvídáme nepříjemnou zprávu, a sice že trek je zavřený z důvodu druhého stupně lavinového nebezpečí. A to nám v infocentru říkali, že sněhu je málo a trek je schůdný.
Zklamaně tedy zas nasedáme do auta našeho nového kámiče a narychlo smolíme plán B. Pro dnešek sjedeme jen kousek od Juty na úplně osamělou pláň pod horami, kde si s Jankou stavíme za kapek deště stan a Gosha se ukládá na noc do auta. Další ráno se pak nese v duchu pochmurné mlhy a odeznívajícího deště, ale i tahle atmosféra má něco do sebe. Dělíme se s rozespalým Goshou o skromnou snídani a poté se vydáváme na zpáteční cestu opět do Tbilisi, které chtě-nechtě nějak vždy křižuje naši cestu. Poštěstí se nám však nakonec přeci jen vidět Kazbeg, jednu z kavkazských pětitisícovek. Vypadá trochu jako sopka a velmi zřetelně se tyčí nad ostatními kopci. Ve Tbilisi se s Goshou rozloučíme, poděkujeme mu za společnost a vydáváme se s Jankou na návštěvu místních, již zminovaných spáček. Vzhledem k našemu rozpočtu bereme zavděk koupačce za 3 lari na osobu (asi 36 Kč) a ve společných sprchách si pak užíváme smradlavou horkou sirnou vodu. Vykoupané, s blaženým úsměvem a čistými spoďáry si pak na ulici kupujeme nějaké nechutně tlusté sladké pečivo a metrem přejíždíme do stanice Didube, kde nastupujeme do maršrutky směr Borjomi.
Borjomi
Město má ležet na minerálních pramenech, tak to jedeme omrknout. V půl 6 večer vystupujeme v centru a v místním infáči dostáváme od dost fancy pána instrukce co, kde, kdy, jak a proč vidět. Na jeho doporučení jdeme navštívit místní park, u jehož vstupu zaplatíme vydřidušských 6 Kč vlezné. Areál parku je z velké části tvořen atrakcemi typu houpačky a kolotoče, což znamená spoustu dětí, což znamená spoustu řevu, což znamená, že se tu rozhodně nezdržíme dlouho. Pokračujeme dál do jeho klidnější části, kde se podle mapky nachází 3 umělé bazénky s termální vodou. Mapka nekecá a před námi se skutečně objevuje něco jako malé koupaliště i s wc a zastřešenými převlíkárnami. Dáme tedy jednu pozdně večerní koupačku a hnedka vedle si postavíme stan, který namáčkneme mezi kamení a plátěný příbytek pána, který tu zakempil před námi. Přímo vedle našeho spotu je lampa veřejného osvětlení, takže dneska usínáme s čelenkama přes oči, abychom se aspoň trochu vyspaly.
Další den máme odpočinkový. V klídku posnídáme a od bazénků vyrážíme až kolem desáté dopoledne. V parku zastavujeme u hladového okna, kde konečně ochutnáme i upgradované chačapuri s vajíčkem. Pak se přesouváme na okraj města nahoru k jakési pevnosti ze 14.století, na doporučení pána z íčka. Dechberoucí zážitek ze setkání se s polorozpadlou stěnou se ale nekoná, a tak se vracíme zpátky do městečka nasát atmošku místních trhů.
Máme obří chuť na meloun, a tak si jeden obří taky koupíme. Na trhu potkáváme krajana Ivana, který podle jeho nářečí pochází odněkud z Hanácka. Prý tu ještě i s kolegy bydlí a pracuje už několik let. Dáváme se do řeči, Ivan nezavře pusu snad ani na chvilku. Jen marně se nadechuju, abych řekla slovo, ale je to fajn chlápek :) Dostáváme od něj pozvání na večeři, a tak se v 7 scházíme s ním a jeho kámošema v místním lokálu, kde se nacpáváme dalšími specialitami jako khinali (těstovinové taštičky plněné třeba sýrem, houbami nebo bramborami) nebo lilky plněné ořechovým pestem. Sedíme s klukama asi do 10 večer a pěkně se nám povídá. Na noc nás kluci ubytují u sebe doma ve velkém prostorném domě, který si pronajímají od jedné gruzínské rodiny. Na vysvětlenou paní domácí nakecají, že jsem sestra jednoho z nich a že tu i s kamarádkou přespíme, nacož se panimáma tváří dost skepticky, aby ne, když můj údajný bratr by mohl být můj otec :D Dostáváme vlastní pokojík i s koupelnou, ubytujeme se tedy a pak ještě nějakou chvíli sedíme s klukama u vína. Je sobota a zítra se nepracuje, takže nazítří ráno vyrážíme všichni společně na výlet do skalního města Vardzie, kam jsme se s Jankou stejně chtěly podívat, akorát to teď budeme mít o něco pohodlnější :)
Vardzia
Město Vardzia sestává z několika desítek jeskyní uměle vytesaných do vysoké skály. Většina z nich je přístupná veřejnosti a některé z nich jsou dodnes obývány místními mnichy. Destinace je to krásná, nicméně je tu mraky turistů, a tak často u vstupů do jeskyně čekáme frontu jak na banány, otráveně sledujíce party důchodců a paniček v kramflecích, až za hodinu slezou troje schody. Kluci stále jejich směrem trousí nějaké hlášky, tak je aspoň sranda. Prohlídka nám zabrala asi 2 hodiny a když máme doprohlédnuto a vyfoceno, jdeme zpět k autu.
Zespoda
vypadá Vardzia opravdu mysticky a je to rozhodně místo, které bych doporučila
navštívit. Při cestě se stavujeme v Akhaltsikhe, kde omrkneme místní slavnou
pevnost. Pak ještě podnikneme misi cukrárna, kde si dáme oku lahodící a hnusně
chutnající dorty a kluci nás poté vyhazují kousek za městem u kempově
vypadajícího kopce. Rozloučíme se, poděkujeme za nocleh a jídlo a pak už zase
samy lezeme do kopce na květinami posetou loučku, kde si stavíme stan a
nocujeme, abychom další ráno odstopovaly k moři do Batumi. Následující den
lehce po 9. stojíme se zdviženými palci na prašné cestě směr Batumi. Silnice se
tomu říkat nedá, cesta má něco kolem 150 km, ale nelze na ní jet víc jak
nějakých 40 km/h, a to kvůli nesčetnému množství děr a výmolů.
Popovezeme se
asi natřikrát do malebné vesničky Khulo, kde se čas zastavil pár set let zpět.
Nahrubo splácané baráčky ze dřeva a kusů plechů, ploty kolem domků tak, jak
zrovna vyšly klacky, krávy a telata všude, kam se podíváte. Z baráčků jedno po
druhém vybíhají ušmudlané děti a s otevřenou pusou se na nás pověsí a táhnou se za námi dobrou půl hodinu. Turisti sem asi moc často nezavítají, svítíme tu
jak měsíček na hnoji. Po nějaké době chůze nám zastavuje prastarý Mercedes a v
něm 4 přičmoudlí Gruzínci. Skepticky hodnotíme prostory už tak přecpaného auta,
nicméně jeho posádka nás optimisticky vybízí, ať nasednem, že prý se vejdem.
Jelikož bychom v tomhle zapadákově na dalšího stopa mohly čekat taky půl dne,
jakž takž se nasoukáme na zadní sedačky a naše retro kára se pomalu rozjíždí.
Chlapi čudí jedno cigáro za druhým, venku asi 40°C, z každé strany olepený
Gruzínec a náš meďák zhruba každých 20 minut vaří. Prostě ráj. Ale vezeme si
zadek a je to zadarmo, říkám si v duchu, a vlastně tohle jeden fakt jen tak
nezažije.
Když už to vypadá, že naše kára klekla nadobro, vystupujeme kdesi uprostřed jedné z dalších vesnic, kde jsme po dobu opravy místními „automechaniky“ pozvány na oběd do jednoho z polorozpadlých domečků. Dostáváme samo sebou ta nejlepší místa na sezení a jídlo jako první. Žužuna, paní domácí, snáší na stůl misky se vším možným, všechno k naší radosti v bezmasé verzi, takže si zas dáváme pěkně do nosu. Musím si odskočit na wc, a tak mě Žužuna zavede do oné „místnosti“. Na vykonání potřeby je tu hned za kuchyní prostě jen ničím nezakrytá díra v podlaze. Stahuju kaťata a doufám, že si mě u toho nepřijde někdo vyfotit... Po jídle si s námi přijde udělat selfíčko půlka vesnice a pak pokračujeme v cestě. Auto se ale moc do cajku nedalo a netrvá dlouho a zas vaříme. Je nám to hloupé, ale rozhodujeme se rozloučit a zkusit štěstí s jiným autem. Z věčného cigaretového kouře je mi už zle a beztak jsem už potřebovala na vzduch. Do Batumi tedy dojíždíme dodávkou s milou rodinkou.
V přelidněném, špinavém a rušném přímořském městě Batumi se zdržíme jen natolik dlouho, abychom si koupily meloun a počkaly na bus do 7 km vzdáleného Gonia, kde je čistší pláž a skoro žádní lidé. Moře je příjemně teplé a na obzoru na nás vykukují vrcholky hor. Užíváme si koupačku za zapadajícího slunce a pak si o kus dál od pláže stavíme stan. Je vedro na padnutí, ale kvůli mračnům krvežíznivých komárů zavíráme neprodyšně tropiko a snažíme se ignorovat žáby řvoucí v potoce opodál. V noci je skoro nedýchatelno a když se chci otočit, musím se nejdřív doslova odlepit z karimatky pode mnou. I proto se ráno s Jankou těšíme zas do moře, jednak i kvůli komárům, kteří nás žerou zaživa. Se zadkem jak muchomůrka sebou plácnu do vody. Nikdo tu takhle brzy ráno není, plaveme si a užíváme ticho a slunce. Válečky na pláži nás ale brzy začnou nudit, je čas se spakovat a jít zas o kus dál.
Obcházíme sídliště s paneláky, které vypadají, jak když je někdo třikrát zapálil a čtyřikrát vybombardoval. Všude kolem je neskutečný bordel a hromady odpadků, mezi kterými se prohrabují vypelichaní psi. Mizíme odtud stopem přes Kobuleti do Zugdidi. Na stopu jsme opět podarovány zmrzlinou, ovocem, vařenou kukuřicí a dalšími dobrotami a později odpoledne už jsme v Zugdidi.
Odtud je už jen 140 km do Mestie, hlavního města horské oblasti Svanetie, kde bychom rády nahnaly nějaké ty trekové resty. V obřím BMW nám zastavují dva mafiánsky vyhlížející Gruzínci, ze kterých máme dost respekt. Ukážou se ale být hrozně milými spolucestovali a prý jedou až do Mestie. V půlce cesty nás berou na večeři, takže i dnes máme plné žaludky a já tak třeba vydržím v horách nefňukat po normálním jídle. Pokračujeme horskou cestičkou plnou krav a kravinců do Mestie.
Mestia (Svanetia)
V zapadajícím slunci se před námi otevírají pohledy na severní Kavkaz, kterému dominuje hora Ušba (4.710 m). Zelené kopečky výrazně kontrastují s bílými vrcholky horských velikánů a my už se jen třesem, až mezi nimi budeme chodit. Do horského městečka Mestia dorážíme už skoro za tmy, když z těch dvou vypadne, že sem vlastně vůbec nejeli, ale jen nám chtěli pomoct, a tak nás vezli skoro 4 hodiny špatnou silnicí až sem. Nemáme slov. Navrch nám ještě i přes naše protesty zaplatí nejluxusnější ubytování, které město nabízí. Přeci takhle pozdě večer nebudeme hledat místo na stan, a navíc jsou tu prý medvědi. Ubytováváme se tedy na místní poměry v 5 hvězdičkovém hotelu a nevíme, jak poděkovat. Tohle bychom nečekaly ani ve snu. Našim dvěma kamarádům na tom ale nepřijde nic zvláštního, jen se usmívají a dají si s námi v hotelové restauraci ještě čaj, než se vydají na zpáteční 4 hodinovou cestu. Nesčetněkrát děkujem a loučíme se. Nějak nám vůbec nedochází kde jsme a co pro nás tihle lidé udělali. Rozhodně na ně budem dlouho vzpomínat :)
Probouzí mě slunce pronikající skrze závěsy v hotelovém pokoji a já se ještě jednou ujišťuju, že se mi to včera všechno nezdálo. Dáme sprchu a jdeme na snídani a ládujem se, co se do nás vejde, ať máme nahoru do hor co potit. V infáči vyzvedáváme mapy treku Mestia – jezera Koruldi s převýšením 1.800 m.
Na začátek treku je potřeba projít Mestií, kterou nyní vidíme v denním světle. Není tu nic extra k vidění, za zmínku stojí snad nespočet tisíc let starých strážních věží, které se tyčí u každého z domů. Je před 11 dopoledne a slunce nemilosrdně praží do už tak rozpálené cesty. Je minimálně 30°C a my nastoupáváme nejhorší část převýšení. Každý sebemenší stín využíváme k chvilkovému úkrytu před neskutečným horkem.
Doslova se koupeme ve vlastní šťávě. Na cestě jsou ale naštěstí nějaké prameny, takže aspoň o vodu nouze není. Namáčím si hlavu a triko, voda se na mě doslova vypařuje před očima. Je to docela očistec, ale šlapem dál a užíváme si stále hezčí a hezčí výhledy. Po 2,5 hodinách cesty se na kopci objevuje velký kříž s rozcestníkem. U něj chvíli zapauzíme a ohromeně čučíme na vykukující vrcholy pravé a levé Ušby.
Pokračujeme dál, míjíme několik napůl rozpadlých, obydlených chajdiček, kde na verandách visí prádlo a vedle se pasou kravky. Čeká nás opět dost strmé stoupání a už se blížíme ke 3.000 m. A to jsme včera touhle dobou byly ještě v nule u moře :) Jezera Koruldi, ke kterým směřujeme, vlastně ani nejsou zanesená na mapě, takže nám chvíli trvá je najít, nakonec je ale objevíme napůl schované pod vrstvou sněhu. Najdeme si kus suchého místa, kde si stavíme stan. Prozatím jsme tu samy, později k večeru přijde jeden český pár, takže forever alone party se nekoná, ale jsou to fajn lidi, takže nevadí. Vaříme véču a kocháme se tou nádherou okolo.
Konečně klídek, naprosté ticho, západ slunce nad zasněženými kopci, to chceš. Na noc oblíkám péřku, dneska bude dost kosa. Druhý den se i s příchozí dvojicí Honzou a Ivčou vydáváme nalehko popolézt ještě o něco výš na vrcholek nad námi, odkud by měl být výhled na Ušbu v celé její kráse. Bohužel ale terén je neschůdný a ve výšce 3.300 m se propadáme zhruba každé tři kroky po pás do sněhu, navíc se v megaprudkém kopci neustále uvolňují kamenné laviny, a tak máme co dělat, abychom to vůbec nějak sešli zpět ke stanům. U jezer zůstáváme ještě na jednu noc. Přichází ultimátní bouřka a kroupy jak větší hrách, ale přežijem to bez újmy. Zcela nečekaně jsem opět spálená jak prase, a to jsem na sebe poctivě kydala svou padesátku. Trochu přichcíple se soukám do spacáku a podřimuju. Další den ráno scházíme zpět dolů. Je tu nádherně, vůbec se mi odtud nechce. V Mestii skočíme na rychlý oběd a pak už si to zas stopujeme o dům dál. Svezou nás dva chlápci v dodávce, se kterými jedeme docela dlouho, a jeden z nich nám slíbí možnost přespání u něj v nějakém starém domě, který prý rekonstruuje na hotel.
Ten večer se však trochu přepije a na svůj slib nás ubytovat zapomene. Noc poté trávíme kdesi na okraji Zugdidi v polorozpadné továrně, kde vás napadají všechny ty horory, ve kterých jsou nevinné a bezmocné dívky uvězněny ve spleti temných chodeb a marně čekají, až je nikdo nezachrání. Maminky by měly asi radost :D
Bydlí tu jeden děda, který nám dokonce dovolí použít jeho „koupelnu“. Punk´s not dead, dnešní noc si rozhodně zapíšu na seznam těch nejvíc crazy. Ráno se probouzíme bez jakékoliv újmy, snad jen to, že dostaneme děsnou bídu od jakési bábušky. „Eto něni gastinica!“ Babka ječí a z očí jí lítaj blesky, s Jankou se jen smějem, že jsme tu k tomu přišly jak slepí k houslím. Odolávám obřímu pokušení si babku natočit a radši se pakujem. Odcházíme pokoupit nějaké ovoce a pečivo na místní trhy a zažíváme nečekané dobrodrůžo, když jsme vpuštěny dojít si na „wc“ na policejní stanici. Skoro až lituju, že jsem si neodskočila v parku, a stejně tak soucítím s těmi, kteří se tu kdy ocitnou nedobrovolně. Detailů vás ušetřím...
Dnes zamíříme ještě jednou k moři, jelikož jsme, dá se říct, poblíž. Společnost nám dělají dva postarší chlápci, kteří se očividně celí jen tetelí, že tráví čas s mladými holkami, a po chvíli už začnou být dost vzlezlí. Vymýšlejí, že s námi zůstanou na víkend a odvezou nás, kam budeme potřebovat, vše v nejvyšší počestnosti, samozřejmě. Tak to jste, hoši, uhodli.
Raději se klidíme a naše dnešní cesta směřuje do jakési zapadlé vesnice u řeky, u jejíhož břehu si stavíme stan, doufajíce, že nás dnes večer nečeká žádná nezvaná návštěva. Když pak ráno vystrčím hlavu ze stanu, málem dostávám infarkt, protože celý vchod vyplňuje kraví hlava, jejíž majitelka nám přišla sežrat okurky. Mrcha. Jinak neškodné kravičky se pasou a čučí, my zatím balíme věci a odstopováváme k blízké jeskyni Prometheus, která je v průvodci uvedena jako jedna z místních top atrakcí.
Jeskyně svou rozlohou a počtem stalaktitů a stalagnátů překonává vše, co jsem do té doby z podzemního světa viděla. A to je prý veřejnosti přístupných jen 10% její rozlohy. Navíc je tu příjemných 13°C, což vzhledem k venkovním tropům s Jankou víc než vítáme. Po návštěvě jeskyně se rozhodujeme navštívit i druhé největší gruzínské město Kutaisi a potkat se tam ještě jednou s klukama z Borjomi, kteří jsou poblíž na výletě. Večer tedy zapadneme do jednoho z místních barů a užíváme si vcelku fajn večer :)
Do konce pobytu nám zbývá ještě pár dní, které trávíme na více či méně zajímavých místech, jako například u tyrkysově modrého jezera Šaoris nebo v horách u vesnice Ghebi, kde si ještě stihneme něco málo pochodit.
Gruzie je krásná země, která, ač je svými obyvateli, řekla bych, poněkud nedoceněná, nabízí méně pohodlným cestovatelům nepřeberné množství zážitků a míst k poznání.
Na své si tu přijdou všichni, a to za vcelku malý peníz. Gruzínci jsou neskutečně milý a pohostinný národ, a přestože chudoba tu v mnohých místech jde ruku v ruce s nouzí a bídou, místní obyvatelé se s vámi přeochotně podělí o to nic, co mají. Jejich občasně mírná vlezlost je následkem toho, že sami na cestování a poznávaní nových míst a lidí nemají peníze, a proto je pro ně zážitek setkat se s Evropanem, zeptat se „Zdravstvujtě, děvočky, odkuda vy?“ a následně slyšet, že se vám v Gruzii moc líbí a jeli byste sem zas.
Proto se nedivte a nezlobte se na ně, když za vámi přijdou o půlnoci za tmy a ťukají vám na zavřený stan a budí vás jen proto, že vám donesli svačinu a chtějí si popovídat :) (I když je pravda, že na toho dotyčného jsem ve svém rozespalém módu zrovna příjemná nebyla :D)
3 týdny utekly jak voda a my už se zas vracíme do reality všedních dnů. Byla to paráda, zas na chvíli nic neřešit, užívat si tu svobodu pohybu a starat se jen o to, mít fajn místo na stan, vodu a jídlo.
Výlet v Gruzii byl pro mě zatím jedním z nejintenzivnějších a nejpestřejších. Kontrast hor a měst, chudoby a standardního života, místy nedotčená příroda a všichni ti lidé, které jsme potkali - to všechno nám vytvořilo tři nezapomenutelné týdny v této euroasijské zemi.
Kavkazské hory ve Svanetii nám vzaly dech, dokázaly bychom celé dny jen sedět před stanem a dívat se. Když si tu teď tak sedím, s notebookem na klíně, a rozsvícenou lampičkou, hned bych se zas sebrala a nasedla na nejbližší maršrutku do Mestie. Bylo super vyrazit s Jankou, protože – páni prominou – v holčičí dvojici šlo prostě všechno líp :)
Takže díky čau a závěrem udávám ještě pár rad a informací pro ty z vás, kdo byste se třeba do téhle super země chystali podívat.
Gruzie:
- měna 1 GEL (lari = cca 12 Kč)
- cestování: maršrutky (jezdí v každém větším městě a stojí pár šupů), případně ještě levnější, ale o to nespolehlivější vlaky
- jídlo: hodně mléka a sýrů, vegetarian´s friendly, tradiční chačapuri koupíte i za 1 GEL - jídlo se rozhodně vyplatí kupovat spíš v malých krámcích a na trzích než ve velkých supermarketech, za jídlo v průměrné restauraci nedáte víc jak 8 GEL
- spaní: se stanem kdekoliv, případná alternativa v podobě guesthousů u místních od 10 – 50 GEL za noc, v závislosti na destinaci a úrovni ubytování
- doporučuji naučit se číst alespoň azbuku a umět něco málo rusky, jinak se zde nedomluvíte – anglicky, německy a podobně neumí téměř nikdo
- většina nápisů a cedulí je v gruzínském jazyce, který sice v psané podobě hezky vypadá, ale nebudete rozumět ani za mák
- pokud máte fobii z krav, ani sem nejezděte – krávy velké a větší jsou naprosto všude, od měst, přes pláže u moře až po hory ve 3.000 m
- z důvodu velkého počtu krav naprosto všude je vhodné míst s sebou něco na čistění vody (v případě, že spíte nadivoko venku a vodu si berete z řek a potůčků)
- nikdy se nebojte zeptat se místních, kdykoliv vám víc než ochotně poradí a pomůžou :)
Romča M.